Summer Surge 2.Epizode

28. may 2012 at 12:00 | Millie |  Summer Surge



Dneska jsem se rozhodla napsat ten druhý díl,
protože ten první byl vážně o ničem, spíš bych
ho měla pojmenovat jako prolog nebo tak,
ne jako první díl, no couž :D. NIC :D
Tak ať se vám ten druhý díl líbí, a hezké čtení!
xoxo Millie



Celou další hodinu jsem přemýšlela nad tím co táta předváděl v tom letadle. A musím říct, že jsem se celou dobu smála jako lečo.
Právě jsem seděla v tátově novém BMW, a docela jsem se divila, že to prodávají taky v Americe, vždycky jsem si myslela, že v USA jezdí auta typu Range Rover, Land Rover apodobně, ale když jsem vedle nás viděla projíždět naši českou felišku kombík, radikálně jsem změnila názor.
Projížděli jsme kolem luxusních domečků, celou dobu jsem si říkala, kde asi můj táta bydlí, a teď to zjistím. No, nečekala jsem obrovský barák, a o to větší překvapení pro mě bylo když zastavil auto na příjezdové cestě obrovké vily...teda spíš sídla. Mrkla jsem po tátovi pohledem co-to-má-jako-být a ten se zasmál.
"Tady nebydlíme, ikdyž musím říct, že tu trávím dost času, no vlastně jo, bydlím tu, ale ty můžeš bydlet v domě, který jsem koupil, když jsem dostal tu pracovní nabídku." Řekl táta.
"Jo, no ještě nevím," řekla jsem,",jakou pracovní nabídku jsi to vlastně dostal?" "Uvidíš." odpověděl mi táta, odepnul si pás a vystoupil z auta, já mlčky a nervózně udělala to samé a rozběhla se za tátou.
Pomalu jsme došli k obrovským a honosným dveřím, táta zaklepal a já taky...ale strachy.
Popošla jsem blíže ke dveřím a opřela se o stěnu, když najedou jsem uslyšela nějaký chlapecký hlas křičet:"Sakryš, Nialle! Přestaň žrát a bě radši otevřít ty dveře, já mám plné ruce!" Pak byla jen slyšet odpověď v podobě nadávky a o minutku později už jsem slyšela kroky. Rychle jsem se postavila k tátovi, rozklepaly se mi nohy. Kdo tady asi tak může žít? Říkala jsem si a kousala si vnitřní koutek rtů.
O pár vteřin později se otevřely dveře a z nich vykouknul blonďatý kluk s červeným tričkem, modrou mikinou a černými kalhotami. To byl teda pohled, hned čtyři barvy v jednom balení! Snažila jsem se nesmát na hlas a do pusy jsem se kousla ještě víc, aby nebylo vidět, že se směju, ale kouskla jsem se nějak moc, zachvilinku jsem totiž cítila hnusnou pachuť krve.
"Nialle, tohle je moje dcera, Sherrie." Řekl táta s úsměvem a ukázal na mě rukou.
"Páni, Jerry, nevěděl jsem, že máš dceru." Odvětil blonďatý kluk a podal mi ruku. "Jsem Niall." Představil se. "Já Sherrie" Odpověděla jsem mu a snažila se usmát, ale nějak to nešlo.
"Ale to víš, že jsi to věděl, Nialle, vždyť jsme domluvili na tom, že tady bude s váma bydlet." Řekl táta Niallovi a ten udělal obličej, jako kdyby se mu právě rozsvítilo v hlavě. Ale to nebylo to, co mě zaujalo.
"Domluvili? Tati, neříkal si, že si můžu vybrat?!" Řekla jsem trošku ostřeji.
"Promiň, zlato, ale já tady trávím devadesát procet dne, chtěl bych tě mít poblíž, víš? Promiň Sherrie." Odpověděl táta a čekal na mou reakci. Zvláštní, jako kdyby čekal, že po něm vyjedu jako...jako moje máma? Tak taková byla? No potěš.
Nic jsem neřekla a jen pokrčila rameny. Pak nás Niall nás pozval dál a vedl nás do obýváku...asi.
Šli jsme chodbou a slyšeli jsme hudbu, která naprosto odvedla mou pozornost, takže místo toho, abych se dívala pod nohy, jsem se ohlížela a hledala zdroj. To jsem ale neměla dělat, protože na podlaze byla buď vylitá nějaká voda, nebo někdo vytíral, a já jsem uklouzla a spadla na zadek. K mému štěstí, tam nebyly schody, ale takový ten můstek pro vozíčáře, takže jsem se vezla po prdeli z toho kopečku až k nějakým nohám.
Au. Strašně mě bolel zadek, ale víc mě bolelo moje ego, protože jsem slyšela, jak se nějaký další kluk směje. Snažila jsem se rychle postavit, skončila jsem ale klekem, protože jsem se chtěla podívat do koho jsem to vlastně naletěla. Ten kluk byl tak blízko, že kdybych chtěla klidně bych se o něj mohla zapřít, abych se lépe zvedla.
Nade mnou stál nějaký hnědovalý kudrnatý kluk, měl na sobě žluté triko s nějakým nápisem a modré džíny. Další smích. Proč se tady furtněkdo směje? To jenom proto, že jsem uklouzla, spadla na prdel a vezla se až k pohovkám? Ne, až pak mi to došlo, že se právě tomu UŽ nesmějí. To ta moje pozice. Klečela jsem před tím klukem s otevřenou hubou a civěla na jeho vohoz, jenže to vypadalo jako nějak (pro kluky velice známá) poloha z kamasútry. Když jsem se přestala dívat kolem sebe Ježiši Kriste! Pomyslela jsem si a rychle se postavila na nohy, v tom jsem narazila do nečeho skleněného, otočila jsem se a sledovala jak padá k zemi pyramida vínových sklenek.
"Sher, pozor!" Slyšela jsem tátu. Rychle jsem udělala krok vzad, ale narazila jsem do nějakého kluka s modrým svetrem a ten nevyvážil můj náraz a spadl. To je špatné. Říkala jsem si, udělala jsem další krok nazad a narazila jsem do dalšího kluka, tentokrát do toho kudrnáče a přepadli jsme na obří pohovku.
Chvíli jsem se vydýchávala a poslouchala dění kolem sebe. "Liame, jsi v pohodě, zlato?" Slyšela jsem nějakou dívku. "Jo, neboj Dani, jsem v pohodě." Odpověděl ten kluk, co se zřejmě jmenoval Liam.
Dokud jsem neucítila chvění se od smíchu, nevěděla jsem, že mám hlavu na hrudi toho kudrnáče, ale nestačila jsem nic udělat, protože si mě chytnul a řekl:"Když jsi se chtěla se mnou vyspat, stačilo říct, nemusela si na to tak zhurta." Řekl kudrnáč se smíchem, a nesmál se jen on, začali se smát všichni. Až doteď jsem si neuvědomila, kolik je v tom pokoji vlastně lidí. Ale bylo jich tolik, že by bezpochyby mohli zaplnit Madison Square Garden.
Rychle jsem se vymanila z náruče toho kluka a vyběhla ven ze sálu dveřmi, které nejpíš vedly do zahrady, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem být jenom sama, bez čumilů, bez kudrnáče a bez táty. A chtělo se mi brečet.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement